Slavnostní bohoslužba připomněla 50. výročí Leuenberské konkordie

V návaznosti na leuenberský synod byly 21. listopadu ve sboru CČSH v pražských Dejvicích slaveny bohoslužby s připomínkou křtu a s večeří Páně u příležitosti padesátého výročí Leuenberské konkordie. Bohoslužbám předsedala dosavadní předsedkyně leuenberského synodu Jana Křížová (ECM) a kázáním posloužila nastupující předsedkyně synodu Jana Hofmanová (ČCE). Představitelé leuenberských církví přijali službu u stolu Páně.
Shromáždění pozdravil také Mario Fischer, generální tajemník GEKE, který vyzdvihl příkladnost české protestantské ekumeny v tom, že si zřídila vlastní synod, na němž může odkaz Leuenberské konkordie dále rozvíjet. Připomněl také odkaz Pavla Filipiho, který u vzniku leuenberského synodu
v ČR stál. Ve svém projevu nastínil výzvy pro Leuenberské společenství. Mezi palčivé otázky patří např. to, jak se budou církve vzájemně vypořádávat s různými etickými a politickými postoji v Evropě či otázka misie a evangelizace ve stále více sekularizovaném prostředí.
"Myslím, že naším úkolem jako Společenství evangelických církví v Evropě je vést dialog o církevním společenství. Přitom si musíme uvědomit, že jsme prostřednictvím těchto diskusí v mnoha ohledech vystaveni výzvám pochopit sami sebe a že témata těchto diskusí přesahují výsledky našich předchozích diskusí, týkajících se učení církve," uvedl.
V závěru generální sekretář GEKE přítomné pozval na příští valné shromáždění, které se bude konat na přelomu srpna a září 2024 v Sibiu v Rumunsku. Mottem tohoto shromáždění bude "Ve světle Kristově – povoláni k naději".

(Podle textu Karla Pacovského. Celý text zde.)

Fotografie ze slavnostní bohoslužby

Kázání Jany Hofmanové při bohoslužbách k 50. výročí Leuenberské konkordie

J 13,1-17: Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel
k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce. 2 Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil, 3 Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází, 4 odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; 5 pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán. 6 Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?" 7 Ježíš mu odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš." 8 Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." 9 Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!" 10 Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čisti, ale ne všichni." 11 Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čisti. 12 Když jim umyl nohy a oblékl si svůj šat, opět se posadil a řekl jim: "Chápete, co jsem vám učinil? 13 Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. 14 Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. 15 Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. 16 Amen, amen, pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. 17 Když to víte, blaze vám, jestliže to také činíte.

Tomáš: "Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?"
Natanael: "Z Nazareta? Co odtamtud může vzejít dobrého?"
Filip: "Ani za dvě stě denárů chleba nepostačí, aby se na každého aspoň něco dostalo."
Marta: "Pane, nezáleží ti na tom, že mne má sestra nechala sloužit samotnou?"
Marie: "Pane, kdybys byl zde, nebyl by můj bratr umřel."
Jakub a Jan: "Mistře, dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě."
Petr: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!"

To je církev. Svatá, apoštolská, biblická.

Evangelia nám dávají poznat učedníky všelijak tápající, nejisté, vytahující na světlo své (přiznejme si, že opodstatněné) nejasnosti a pochyby.: "Nevíme… Jak bychom mohli znát cestu… Co dobrého čekat z tamtěch konců…? Nestačí to! Je ti jedno, že…?"

A ano, taky se u nich někdy projeví svéhlavost; smýšlení o sobě a o Ježíši, které je poněkud mimo. Hm, vidět se tak po pravici a po levici Páně, pěkně všemu šéfovat – přece k slávě Boží, ne? Ale
pro tu slávu taky pěkně zachovat pořádek a dekorum, vždyť co by to bylo za slávu, kdyby se Pán plazil po zemi u špinavých nohou?

Společenství Kristových učedníků je pestrá společnost od samého začátku. Nakolik se shodli
v otázkách své doby – politických, společenských, náboženských – nevíme. Možná spíš ne.
O nejrůznější temperamenty a názory mezi nimi zřejmě nebyla nouze.

A evangelia tohle první společenství nijak neretušují; dějinný vývoj jim přimaluje svatozáře, aby byli
k poznání, aby se odlišili od zástupů kolem, ale v bibli se zřejmě učedníci a učednice od lidí své doby příliš neliší ... evangelia je i Ježíše nechávají žít s lidmi své doby; dovolují jim klást otázky, které mohly nejspíš ležet na srdci mnohým. Jsou takovým vzorečkem lidí se vším všudy, který se zvlášť vyznačuje až tím, že se s těmi svými nápady odhodlali vyrazit za Ježíšem; že jim nebylo lhostejné jeho pozvání. Všelijak nechápou, namítají i oponují, mýlí se jako kdokoli jiný - u Ježíše hledají, co s tím; u Krista se všelijak proměňují oni sami, i jejich postoje a vztahy.

Církev je svatá právě jen jako církev Kristova. Když a dokud ti, kteří ji tvoří, objevují, co to znamená, že je Kristus přijímá a hostí. Dokud platí důvěra, že je možné se ptát, že je možné žít láskou, před kterou padají překážky i všechno, co si lze představit pod pojmem peklo… Ve vší křehkosti, skrze Krista, který nás svým vzkříšením do takové lásky a do takového života uvádí a je nám v tom nablízku. U Krista Ježíše poznáváme, že přes všechny lidské zrady a selhání, přes životní bolesti a hříchy, Boží věrnost trvá.

Církevní společenství: pár rybářů, celníků, hospodyněk, vojáků… nebo taky úředníků, ajťáků, učitelů a učitelek, prodavaček a farářek, dětí i lidí bez domova, zdravých i nemohoucích… kteří rostou spolu
z Krista. Je to jeho milost, jeho Duch, který nás přivádí i dnes sem, stále znovu oslovuje, povolává
ve křtu a zve k jednomu stolu. A který nám také připomíná Ježíšovu otázku položenou stolujícímu společenství: Chápete, co jsem vám učinil?

Je to takové vyrušení z poklidu.

Po jídle u společného stolu by se mohlo zdát, že už je chvíle na zasloužený odpočinek a spokojené zažívání, možná i šlofíčka. Tím spíš by se to mohlo zdát po padesáti letech společného stolování.

Ale Ježíš vyruší tu spokojenost, u večeře teď on sám uvádí své učedníky do rozpaků.

Na to stolování, na to, že Kristus hostí, že Bůh dává, na to se dá zvyknout, o tom se hezky mluví – ale že se dává na kolenou? Že se váženého hostitele týkají i naše špinavé nohy natolik, aby se k nám sklonil, to uvádí do rozpaků… Úplně vidím Petra, jak uhýbá.

Zaujal mě postřeh, že ta služba umývání zpravidla nevadí malým dětem, některé dokonce čekají,
až jim přijdete třeba umýt ruce, i když už by to sami zvládly. Nestydí se zavolat o pomoc a čekat, ještě si při tom zvládnou vymýšlet hry… Pak přijde puberta, dospívání a představa, že člověk potřebuje být samostatný, nezávislý. Jinak by byl trapný.

Se svou špínou mnozí necháme zacházet druhé teprve až když opravdu zase nemůžeme – až když jsme na ně odkázání, třeba v nemocnici; a ani tehdy ji nebude řešit lékař. A je to velká služba, když se nás někdo ujme tak, že to můžeme přijmout bez pocitu trapnosti, bez pocitu, že jsme druhému
na obtíž…

A téhle služby se Ježíš – v mnoha rovinách nečekaně - ujímá.

Ale už z toho načasování je jasné, že jen o prach na nohách nejde. Hygienická očista není oč tu běží. Jde zjevně o něco jiného, co patří ke společenství, které se u stolu začalo. Být s Ježíšem u jednoho stolu, mít s ním společenství a podíl, znamená, nechat si jím posloužit také takhle. Přijmout ho, jako svého Pána znamená, nechat si líbit, že on kvůli nám je na kolenou a odkládá svůj šat - nejen tady ale taky na kříži. "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl." Dostává se nám Boží pozornosti -
a život z ní máme, když ji přijímáme.

Možná nám to začne být úlevné a osvěžující, jako je pocit umytých nohou; možná nás to uvede
do rozpaků, ale snad hlavně k radosti, a chuti se o to dělit.

Ježíš tu jedná s předznamenáním, "že od Boha vyšel a k Bohu odchází." A své povolání, svůj odkaz dává poznat touhle drobnou službou všedního dne: nabízí úlevu, tvoří jednotu. "Chápete, co jsem vám učinil?"

Celé společenství spojuje nejen jako povznesený hostitel, ale jako ten, který se neštítí být nablízku tomu nejpřízemnějšímu, zaprášenému lidství. Jeho služba spojuje a inspiruje. Dává přímo zakusit,
že je možné prokazovat si navzájem skutky milosrdenství, a že skutečnou moc má ten, který jedná službou lásky. Blaze nám, když to nahlédneme – a taky činíme.

"Chápete, co jsem vám učinil?"

Leuenberské společenství, jehož vznik si dnes vděčně připomínáme je společenstvím této otázky.
Je to společenství bohoslužebné v prvé řadě; jsme různými lidmi, hledáme různě své odpovědi a společně přicházíme ke Kristu a k jeho stolu, s vědomím, že v posledu je to on, kdo nás spojuje a posiluje v úsilí o jednotu v různosti. Na čem pevnějším a lepším, bychom mohli stavět? A jak bychom takový dar mohli nechat bez povšimnutí?

Milosrdný Bože, děkujeme za mnohá obdarování a požehnání, která nám dáváš – ve svém slově a svátostech, ve svém stvoření a v lidech nejrůznějších tradic a církví. Děkujeme, že nás Tvůj Duch spojuje; děkujeme za dílo našich bratří a sester v leuenberském společenství v minulosti i dnes,
z něhož smíme čerpat. Vyučuj nás i dál porozumění, spojuj a posiluj k ochotné službě světu, v němž se má zjevit tvá sláva. Amen